První čtení: Jr 33,14-16
Druhé čtení: Mt 5,6-10.20; 6,31-33
První čtení: Jr 33,14-16
„Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy splním to dobré slovo, které jsem vyhlásil o domě Izraelově a o domě Judově. V oněch dnech a v onen čas způsobím, aby Davidovi vyrašil výhonek spravedlivý, a ten bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost. V oněch dnech dojde Judsko spásy, Jeruzalém bude přebývat v bezpečí a takto jej nazvou: ‚Hospodin – naše spravedlnost.‘
Druhé čtení: Mt 5,6-10.20; 6,31-33
Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budemejíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.
Sestry a bratři,
Ježíšovo kázání na hoře či horské kázání, jak se mu také někdy říká, určitě všichni znáte. Zabírá celé tři kapitoly na začátku Matoušova evangelia, 5-7, je to nejdelší Ježíšova řeč v celé bibli a objevuje se v ní celá řada jen volně provázaných témat. Bylo by možná zajímavé, kdybychom si teď všichni otevřeli bibli, třeba na svých mobilech, a povídali si chvíli ve dvojicích nebo v malých skupinkách, jaká ta témata vlastně jsou a jak spolu navzájem souvisí. Takhle to někdy děláváme při výuce angličtiny a překvapivě to funguje. Mohlo by to vypadat trochu jako v židovské škole, ale židovská škola může mít také něco do sebe. Určitě má své přednosti v porovnání s tím modelem, který v českém školství převažoval od Marie Terezie až po Gustáva Husáka. O našem Janu Ámosovi nemluvím, ten je v tom nevinně.
Připomeňme si tedy společně hlavní témata, kterým se kázání na hoře věnuje. Začíná v Matoušově 5. kapitole osmi blahoslavenstvími, jejichž významnou část jsme před chvílí slyšeli, a pokračuje dvěma výroky o soli a světle, na které navazuje Ježíšův převratný výklad zákona, který proti formálnímu dodržování předpisů staví vnitřní proměnu smýšlení. 6. kapitola pokračuje v podobném duchu: varuje před přeceňováním vnějškových projevů zbožnosti, jako je půst a modlitba, a místo nich doporučuje krátkou a snadno zapamatovatelnou modlitbu, přehledně uspořádanou do několika bodů, která začíná slovy „Otče náš…“ a dodnes zůstává vzorem, k němuž se hlásí všechny křesťanské církve. Spíše než na formální dodržování náboženského půstu klade Ježíš důraz na vnitřní svobodu od přehnané starosti o živobytí a materiální zabezpečení, neboť „váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ 7. kapitola začíná známým výrokem: „Nesuďte a nebudete souzeni.“ Než se kdo začne zabývat třískou v oku svého bratra, má si nejprve vyjmout kládu z vlastního oka, či jak říká česká lidová moudrost, zamést si před vlastním prahem. Zároveň však také platí „neházejte perly sviním“, neplýtvejte energií ani dechem tam, kde o vaše dobře míněné rady nikdo nestojí. Následuje ujištění o vyslyšení proseb (opět především ve vztahu k zajištění živobytí) a slavné zlaté pravidlo, známé i z jiných náboženství „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi.“ Celé kázání na hoře uzavírá několik podobenství, z nichž mnohá dodnes rezonují v naší kultuře: o široké a úzké bráně či cestě, o vlcích v beránčím rouše, o stromech, které se poznají po svém ovoci, o tom, že ke vstupu do nebeského království nestačí říkat „Pane, Pane“, a nakonec o domu postaveném na písku nebo na skále.
Vidíme tedy, že ta témata, jejichž výběr může na první pohled působit trochu chaoticky a nesoustavně, jsou přece jen nějakým způsobem propojená. V každém případě je Ježíš a spolu s ním i jeho učedníci uváděli do vzájemného vztahu, hledali mezi nimi vnitřní souvislosti, podobně jako to dnes děláme my. Můžeme je i všelijak přeskupovat, postavit vedle sebe pár veršů z 5. kapitoly, pár ze 6. a nakonec pár ze 7., a pořád to bude dávat smysl, dokonce se možná objeví nové perspektivy, které nám jinak unikají. Takhle nějak postupoval možná také evangelista Lukáš, když z Matoušova kázání na hoře udělal podstatně kratší verzi ve svém „kázání na poli“ (o hoře v jeho evangeliu není zmínka), které tvoří jen něco přes polovinu jeho 6. kapitoly.
Další zajímavá otázka je, v jakém jazyce z Ježíšových úst toto kázání původně zaznělo. Určitě budete vědět, jakými jazyky se nejvíce mluvilo v jeho době na území Římské říše, do které patřila i provincie Judea, teprve zhruba o 100 let později přejmenovaná na Palestinu. Ano, byla to stále ještě řečtina, i když latina se už také začínala prosazovat jako úřední jazyk. V tomto jazyce se nám také dochoval celý Nový zákon a také jeden velmi důležitý překlad Starého zákona, známý jako Septuaginta (podle 70 či 72 překladatelů, kteří jej, jak praví legenda, pořídili ve městě Alexandrii). V provincii Judea se ovšem mluvilo ještě jiným jazykem: aramejsky. Ještě v době mých teologických studií převažovalo mezi novozákonními učenci přesvědčení, že Ježíš nemluvil řecky prakticky vůbec a ovládal pouze aramejštinu, takže by nejen celé kázání na hoře, ale prakticky všechny Ježíšovy výroky zapsané (řecky) v evangeliích musely být už překladem. Teprve v posledních desetiletích nabývají na síle argumenty, že kromě aramejštiny musel Ježíš obstojně vládnout také řečtinou a že byl schopen se nejen domluvit, ale také kázat v obou jazycích. Sotva mohl v daném časoprostoru zůstat řečtinou zcela nepolíbený, i když možná v běžné komunikaci používal více aramejštinu. Řecká verze kázání na hoře, kterou dnes máme k dispozici, tak nemusí být příliš daleko od toho, co Ježíš skutečně řekl.
Kdybychom si ale mysleli, že tím pádem máme ke smyslu Ježíšových slov bezprostřední přístup, byli bychom na omylu. V průběhu času se totiž jejich význam všelijak posouval a někdy i deformoval, takže není žádná záruka, že jim budeme rozumět stejně jako jeho první posluchači nebo dokonce tak, jak on rozuměl sám sobě. Dokonce i ti z nás, kteří měli možnost přičichnout k novozákonní řečtině, jsou více ovlivněni myšlením a způsobem vyjadřování své vlastní doby, takže si do těch starých biblických konceptů často promítáme své vlastní představy. Nejspíše ani nemůžeme jinak, jestliže chceme být pro své současníky srozumitelní. Mimoděk tím ale ztrácíme některé významné souvislosti, které není na škodu si občas znovu připomenout.
Příkladem může být koncept spravedlnosti, který je také hlavním tématem dnešního kázání. Spravedlnost a s ní spojený soud jsme si alespoň v našem církevním prostředí zvykli vnímat jako protiklad milosrdenství, přičemž s Ježíšovým učením a s tím, co považujeme za vlastní jádro jeho zvěsti, si spojujeme takřka výhradně to druhé. Při pozornějším čtení si však povšimneme, že kdekoli se v bibli dostává ke slovu Boží hněv, tam jen velmi zřídka hraje nějakou významnější roli pojem spravedlnosti. Bibličtí pisatelé se až s nápadnou důsledností vyhýbají sousloví „spravedlivý hněv“, s nímž se naopak často setkáváme v populární kultuře – třeba rapová hudba je spravedlivého hněvu plná. Na druhé straně spravedlnost a soud k sobě v bibli opravdu patří, a podobně jako u klasických řeckých myslitelů má obojí zpravidla jednoznačně pozitivní konotace. Spravedlnost nemá na posluchače působit jako nějaký strašák. Velmi často se o ní mluví v dokonalém souladu a harmonii s tím, co jsme si zvykli vnímat jako její opak, totiž s milosrdenstvím. Tak je tomu právě také v Ježíšových blahoslavenstvích z kázání na hoře, jak jsme si je dnes připomenuli: blahoslavení jsou „ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti“, přičemž hned v následujícím verši jsou „blahoslavení milosrdní“. A není tomu tak teprve v Novém zákoně. Jako příklad z toho Starého mohu uvést žalm 85, z nějž jsme dnes četli hned na začátku: Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení. Podle tohoto žalmu, ale i dalších podobných biblických textů to začíná vypadat, že spravedlnost a milosrdenství jsou takřka synonyma.
Tato myšlenka může být pro nás dnes natolik nezvyklá, že se u ní musíme zdržet trochu déle. O spravedlnosti totiž mluvíváme i v jiných významech než v tom úzce církevním nebo biblickém. Své místo má také v sekulární společnosti; žádný státní útvar bez ní nemůže dost dobře fungovat. Ministerstvo spravedlnosti má svou nezpochybnitelnou úlohu, i když určitě ne vždy v jeho čele stojí ta správná osoba. Moc soudní je při svém náležitém uplatňování protiváhou moci zákonodárné a výkonné, a tak významnou ústavní pojistkou demokracie. Někdy ovšem nastávají poměrně nepřehledné situace, kdy dvě znesvářené strany chápou spravedlnost odlišně či dokonce zcela protichůdně. V takových případech býváme v pokušení příliš rychle vynášet soudy. Já si o tom myslím tohle, řekne jeden. To jsi teda úplně mimo, oponuje druhý. Takových komentářů a soudů jsou plné sociální sítě; obě strany mají pocit, že hájí spravedlnost proti té druhé; bubliny se nafukují a nadýmají a občas také některá splaskne.
Spravedlnost a soud: my lidé si na ně rádi činíme patent, ačkoli se zároveň troufale zaštiťujeme Božím milosrdenstvím. Brát spravedlnost do vlastních rukou se však při zpětném pohledu ne vždy ukazuje jako nejlepší nápad. Nejde jen o zřejmé nebezpečí zneužití soudní moci, jak o něm vypovídají dějiny totalitních režimů. V každé lidské společnosti, dokonce i v té demokratické, totiž hříšníky soudí vždycky zase jen hříšníci. Za mých studentských let koloval na bohoslovecké fakultě vtip, že soudci se přece nemohou řídit Ježíšovou radou „nesuďte a nebudete souzeni“, protože kdo jiný by pak dělal jejich práci? Jenže každý lidský soud je omylný a zatížený hříšností těch, kteří soudí. Hříšníci soudí hříšníky, slepí vedou slepé. I kdyby nebylo jiných důvodů a argumentů, proč věřit v Boha, tento sám o sobě by stačil: veškerá lidská spravedlnost a veškerý lidský soud, a to i v té nejvyšší instanci, se musí sklonit před soudem a spravedlností Boží, což je jen jiné jméno pro Boží milosrdenství, Boží věrnost a Boží pokoj.
Boží spravedlnost a soud nás tedy nevybízí k úzkostnému strachu před hrozícími tresty, nýbrž k radostné naději a klidnému očekávání toho, čemu se tradiční křesťanskou terminologií říká spása. Kdykoli se modlíme „přijď království tvé“, můžeme k tomu ještě jakoby v závorce dodat: „a jeho spravedlnost“, což neznamená nic jiného než „jeho milosrdenství“. Takové je poselství letošního adventu, které si dnes můžeme přivlastnit: Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to ostatní vám bude přidáno. Amen.
Třetí čtení: Ř 1,16-17; 3,21-24
Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘ Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.